Historia


Parochiae Keltschensis, confecta sub me Joanne Carolo Kuschnik (Kužník), Keltschensium Parocho, Domino Territoriali pagi Posvátno, et villae, ac silvae Horeczko dictae
Opera Augustini Kutscha, Cooperatoris mei In usum successorum metrum Parochorum Keltschensium
Anno 1791

Dějiny Kelečské farnosti
napsané za mne Jana Karla Kužníka, faráře Kelečského, územního Pána vsi Posvátno, a dvora i lesa zvaného Horecko péčí Augustina Kuče, mého kooperátora, k potřebě mých nástupců, farářů Kelečských.
Roku 1791


Úvod
  Přál jsem si odevzdat Vám, moji bratři a nástupci, protože je to důležité, důkladnější historii kelečské farnosti, poučen zkušeností a škodou svou, kterou jsem utrpěl pro zanedbání zpráv o starých právech a různých odkazech, které používali naši předchůdci. Čas od času jsem nacházel v roztrhaných a pohozených listinách věci velmi cenné, kdyby mi v té věci moji předchůdci zanechali lepší poznání, dověděl jsem se z vyprávění mnohých lidí, že sem patřily odkazy - regalia - a různé příjmy, na něž zbyla jen vzpomínka, ne však užívání jich, která byla časem zapsána v rukopisech předchůdců, které svědčily o různých právech a jednáních, učiněných k užitku kelečských farářů, nyní však ztracené, po dlouhé době nadarmo se hledají. A nenašel jsem, jakým způsobem zanikla tato práva a jednání, od které doby nebo jestli nebyla vyměněna za stejné. A proto v podobných věcech nemohl jsem nic podniknout, protože jsem nenašel ani jejich začátek ani zánik.
 

  Svou práci začínám rokem 1588, kdy byla kelečská farnost založena zbožné paměti vznešeným knížetem, biskupem olomouckým Brunonem asi roku 1267 a od jeho druhého nástupce zbožné paměti vznešeným Petrem Bradavicem byla potvrzena a po 280 letech byla obnovena vznešeným Stanislavem Pavlovským, knížetem a biskupem olomouckým.
  Co jsem tu zaznamenal o svých předchůdcích, vybral jsem z Pamětní knihy zanechané kelečským farářem Janem Popelem r. 1654 jako z originálu, a pokud jeden nebo druhý z mých předchůdců svou pílí tam roztroušené zanesl, a co na jednotlivých lístcích, které se našly na oratořích v kostele odhozené mezi nepotřebnými listinami či ponechané k použití ve skříních nebo pod střechou farní budovy shromážděné jsem našel, protože to byly věci užitečné a důležité, já jsem je uspořádal a shromáždil do této knihy pro vás, nehledě co jenom pro mne, ale i co pro vás bude užitečné, neboť jsem věděl, co mám, vy však, kdybych já zanedbal vám napsat, totéž, co jsem zkusil od svých předchůdců byste zakusili a nevěděli byste, co je vaše. Proto i vy svým nástupcům čiňte podobně, a mě mějte ve zbožné paměti, když se dávám do tohoto těžkého díla.
 

  A tak předkládám nástroj - prostředek - mojí historie o obnoveném založení kelečské farnosti od zbožné památky vznešeného knížete a biskupa olomouckého Stanislava Pavlovského, jak následuje:


  My, Stanislav Pavlovský, z Boží milosti biskup olomoucký, kníže královské kaple české, hrabě a jeho milosti římského císaře, uherského a českého krále rada.
  Známo činíme tímto listem všem vůbec, kdož jej uzří aneb čtoucí slyšeti budou, že jsou před nás předstoupili Purkmistr, Fojt a konšelé i všecka obec Posvátenská, poddaní našeho kostela kelečského v poníženosti prosíce, abychom jim tý svobody, kteréž sobě od předků našich slavné paměti biskupa Brumy nadané, a od biskupa Petra potvrzené mají, stvrditi a od tohoto listu našeho vepsati poručiti ráčili.
  Kdež jsouce my k jejich ponížené prosbě nakloněni, nahlédouce v táž nadání a potvrzení a uznajíce, že v tak prodlouženém čase, totižto po dvou stech a osmdesáti letech mnohých věcí v nich zapsaných, jak oni Posvátenští, tak také i kněz, farář náš kelečský, Pán jejich v držení a užívání nejsou, protož jim toliko to, čeho tak držení a užívání jsou, i také co vnově mezi nimi a knězem, farářem kelečským, pánem jejich smluveno a srovnáno jest, na níže psaný způsob potvrzovati ráčíme:
  Předně, aby ti napřed řečení lidé Posváteští knězi faráři kelečskému, pánu svému v daňkách, poplatcích, robotách věrně poddáni byli: totiž z desíti rolí selských a z třech rolí držitelů ročního platu z jednoho každého po čtrnácti groších bílých, za 1 Gr E alb čtouce, po jednom věrteli rži a po jednom věrteli ovsa, též i po čtyřech slepicích a půl kopě vejcích, zahradníci pak ze zahrad větších po dvou groších bílých, dvou slepicích a patnácti vejcích, a z menších zahrad po jednom groši, jedné slepici a patnácti vejcích a jiné povinnosti, kterými by tak, jako hlázků jemu zavázáni byli, ty spravovati a vykonávati bez všelijakých odporů mají. Item žíti všecko a všelijako oseti na rolích kněžských, trávu síci, na pokosech obraceti, roztřísati a když seno bylo, do kop hrabati a do dvora farního odvážeti.

 

Dějiny farnosti kelečské napsané za faráře Jana Karla Kuschníka, faráře kelečského, pána vsi Posvátna a dvora a lesa zvaného Horecka péčí kooperátora Augustina Kuče roku 1791.

  Nejstarší listina je z roku 1588, kterou olomoucký biskup Stanislav obnovil a potvrdil práva a povinnosti faráře kelečského a jeho poddaných posvátenských, a dané jim svobody olomouckým biskupem Brunonem asi v roce 1267. Kolem r. 1308 bylo toto vše biskupem Petrem Bradaviciem potvrzeno a po 280 letech, tj. r. 1588, biskupem Stanislavem Pavlovským obnoveno.
  Podle této listiny biskupa Stanislava Pavlovského mají lidé Posvátenští knězi faráři kelečskému, svému pánu, být věrně poddáni v daňkách, poplatcích a robotách: totiž z desíti rolí selských a z třech rolí držitelů ročního platu z jednoho každého po čtrnácti groších bílých, za 1 Gr E alb čtouce, po jednom věrteli rži a po jednom věrteli ovsa, též i po čtyřech slepicích a půl kopě vejcích, zahradníci pak ze zahrad větších po dvou groších bílých, dvou slepicích a patnácti vejcích, a z menších zahrad po jednom groši, jedné slepici a patnácti vejcích a jiné povinnosti, kterými by tak, jako hlázků jemu zavázáni byli, ty spravovati a vykonávati bez všelijakých odporů mají. Item žíti všecko a všelijako oseti na rolích kněžských, trávu síci, na pokosech obraceti, roztřísati a když seno bylo, do kop hrabati a do dvora farního odvážeti.
  Též dříví k stavení rolníci i zahradníci spolu sekati, kněžský dvůr a faru na stavení spolu s jinými farníky opravovati. Jeden každý rolník tři dny orat na rolích kněžských, obilí sežít, do stodol svážet a i desátníci obilí z jiných dědin a gruntů, z kterých se knězi desátek odvádí, svézt.
  Proti čemuž týž kněz farář jim, když mu ten desátek svezou, bečku piva kelečského a oběd dáti má. Dříví z lesů na topení, kolik je potřeba, do dvoru knězova nebo na faru, v jeho horách nasekajíce voziti jsou povinni. Též také právo své výsadné: totiž purgmistra, fojta, tři konšely míti mají, kteří by obec v dobrém, křesťanském řádu držíce, lidem k všeliké spravedlnosti dopomáhali, a več by nesnadného trefovati nemohli, toho aby se purgmistrům a starším Města našeho Kelče naučili dali, také jich zapisovati ani zastavovati žádnému nemáme, a slibujeme nyní i na budoucí časy, my ani potomci naši budoucí. Pakli by se přihodilo, že bychom panství naše Kelečské zastavili, neb zapsati měli, žádný držitel neb zástavný Pán nemá mít moc nad lidmi Posvátenskými, než toliko kněz farář, a kdyby fara faráře neměla, faráře poddávati žádný práva míti nemá a nebude než toliko než biskupové olomoučtí.
  Chtěl - li by pak kdo v čem buď faráři neb lidem Posvátenským ubližovati neb křivdu činiti, tu My, jakožto jejich a toho kostela Zakladatel a vrchnost, když by se k nám utekli a za ochranu prosili, skrze naše úředníky ochraňovati a obhajovati budeme a máme.
  Také chceme to míti, aby úředníci našeho panství Kelečského nyní i napotom na ty lidi žádným způsobem nesahali, leč by kněz farář jim to dovolil.
  Kdyby farář umřel bez pořádného doporučení, lidé Posvátenští, přizmouce k tomu úřad kelečský, vše, co by po něm zůstalo, věrně a právě nám opatřiti a v tom nám neprodleně oznámiti a faru věrně a dostatečnou stráží opatřiti, aby vše, co pozůstalo po knězi faráři dochovati a tak dlouho ostříhati mají a povinni budou, až by jim jejich Pán kněz farář dosazen a statek pozůstalý od nás patřen a vrácen, kde a komu by náležel.
  Lidé Posvátenští mohou pásti na pastviskách, chrastích, strništích dobytek všechen společně s jinými našimi lidmi stoličnými a manskými, kdežto oni pásli. Každý z nich, kteří role drží a koně mají, po třech fůrách hnoje ročně slušně nabírajíc vyvezli na role kněžské, též i podsedníci, každý z nich dva dni na poli, což by jim vzkázáno bylo, pleti, tolikéž rolníci po deseti měřicích obilí na prodej do Mezříče nebo do Hranic odvážeti a k tomu po jednom kohůtěti na kapunování při svatém Jakubu jemu dávati mají a na budoucí časy povinni budou.
  Když by někdo umřel bez dítek a příbuzných, tu na Posvátensku neb na našich gruntech, polovice pozůstalosti na kostel a polovice obci Posvátenské připadne k obecnímu dobru. Když by nepřítel napadl nás, naše statky nebo kdyby vpadl do této země, nebo kdyby v zemi povstal nějaký nepokoj, jako jiní stolní poddaní a manové naši se svými poddanými se vypraviti a s námi biskupství olomoucké brániti a hájiti jsou povinní.
  Item také právo své vejsadné: totiž purkmistra, fojta, tři konšely míti mají, kteříž by obec v dobrém, křesťanském řádu udržujíc, lidem všeliké spravedlnosti dopomáhali a več by nesnadné trefovati nemohli, toho aby se purkmistrům a starším města Kelče naučit dali, také jich zapisovat, ani zastavovat žádnému nemáme a slibujeme nyní i na budoucí časy, my ani potomci naši budoucí.
  Pakliže by se přihodilo, že bychom my nebo naši potomci panství naše kelečské kdy zastaviti, neb zapsati měli, žádný držitel neb zástavní pán toho panství nemá mít moc nad lidmi posvátenskými, než toliko kněz farář, a kdyby fara vakovala neb faráře neměla, faráře poddávati žádný práva míti nemá a nebude, než toliko my, neb budoucí potomci naši, biskupové olomoučtí, a sede vacante administrátoři biskupství s kapitolů kostela naše olomouckého.
  Chtěl - li by pak kdo v čem buď faráři neb těm lidem posvátenským ubližovati neb křivdu činiti, to my, jakožto jejich a toho kostela collator, fundator a vrchnost, když by se k nám v svých potřebách utekli a za ochranu prosili skrze úředníky naše a sede vakante administratory a pány z kapitoly kostela olomouckého, ochraňovati a obhajovati budeme a máme.
  Item chceme taky to míti, aby úředníci panství našeho kelečského nyní a na potom na ty lidi žádným způsobem nesahali, leč by kněz farář jim povolil. Pakliže by který z těch lidí posvátenských kněze, faráře, pána svého poslušen a jemu poddán být nechtěl, a kněz farář jeho ztrestati a v poslušnost přivésti nemohl, úředníku našemu, kterýžto toho času byl, o tom oznámil, bude úředník povinen spolu s knězem farářem takového k poslušnosti přivésti.
  
  Kdožby proti tomu našemu obnovení svobod a povinností jednal, upadne v hněv a soud Pána Boha všemohoucího. LP 1588.

Přehled kněží po r. 1500
  Není známo, byla-li farnosti v Kelči před rokem 1267, a kteří tu byli faráři. V době, kdy vydal biskup Stanislav Listinu svobod a povinností, byl farářem v Kelči

1. Albrecht Boletius - o něm nic jiného není známo. Podle Knihy gruntovní vši Posvátenské byl nástupcem jeho.
2. Severinus Sedlovský, o němž je tam zmínka v roce 1595. Po něm následoval
3. Jakub Bitomský z roku 1599, je nazýván prelátem. Byl farářem do roku 1620. Po něm
4. Jakub Král, je o něm zmínka ze dne 25. ledna 1621.
5. Jakub Bohutský 1621 - 1623
6. Ondrej Zolkasch 1624 - 1633
7. Gregorius Tiburtius, příjmením Milites (rytíř) z Imsdorfu, jen jeden rok farářem 1634
8. Matěj Pikásek 1635
9. Matouš Fojt 1637
10. Bartoloměj Čeglej 1638
11. Jiří Klaudius 1643 - odkázal farnímu kostelu i filiálnímu sv. Kateřiny 320 zlatých. Na tu dobu to byla velká suma peněz. Zbožně zemřel a byl pochován asi v kostele
12. Jan František Popelius 31. 10. 1654 farářem. Pořídil Inventáře obou kostelů. Zaznamenal důchody faráře kelečského, které dostává od města Kelče a od poddaných Posvátenských, dále seznam desátků z 19 vesnic, které tehdy patřily do farnosti, a též zaznamenal vyúčtování oněch 320 zlatých, které jeho předchůdce Klaudius odkázal kostelu, z nichž opatřil monstranci stříbrnou, pozlacenou ve váze jedné libry a 24 lotů za 50 zlatých. Není známo, zda v Kelči zemřel nebo byl přeložen jinam, protože matriky ještě nebyly. Teprve za jeho nástupce.
13. Adam Alois Taczin - za něho 1662 začaly se psát v Kelči matriky. 27. 6. 1666 vzdal se fary a odešel do kláštera, jak zaznamenal. Nelze říci, zda sám nebo z trestu odešel do kláštera, zda se tam stal představeným nebo tam odešel na odpočinek.
14. Jiří Ignác Scholarides (Žák) - přišel do Kelče z Brtnice, okres Jihlava. Není známo, proč odešel z Kelče nebo jestli se vzdal fary ve prospěch svého bratra, či zda si spolu fary vyměnili; v jeho úmrtní matrice není zapsán mezi mrtvými. Nástupcem se stal jeho bratr:
15. Václav František Scholarides (vlastně Žák, jak je podepsán v křestní matrice) - přišel sem 18. 4. 1671 z fary Benčzicensis (Pěnčice?). Pokud je nám známo, měl první z farářů kelečských kooperátora. Nelze rozhodnout, proč jeho předchůdci neměli kooperátory, zda proto, že bylo málo zde lidí nebo z nedostatku kněží.

Prvním kooperátorem v Kelči byl tedy Jakub Antonín Rozenský, který ze zámku ve Skaličce, kde byl zámeckým kaplanem u hraběte Ullersdorfa, přišel začátkem roku 1679 do Kelče, a v polovině roku příštího - 1680 - ustoupil Tomáši Aulehlíkovi, který se potom ale stal zámeckým kaplanem ve Skaličce. A tak od roku 1684 do 14. 10. 1688 nebylo v Kelči kooperátora. Zdá se, že Václav Žák vzal si na pomoc kooperátora Václava Mecznera pro nemoc, neboť 20. 1. 1689 zemřel a byl pochován ve farním kostele svým kooperátorem.

Tento nástroj (listina, nařízení) naší obnovené fundace, bratři, je nejstarší památkou naší historie, od níž musím počítat počátek svého díla, neboť nic staršího než toto jsem nenašel.
Z toho nyní, pokud je známo čtenáři, vyplývají následující poučení:


Kelečská farnost existovala už od století třináctého, a sice asi od roku 1267, neboť právě v té době, jak se dočítáme v historii, prý žil vznešený kníže a biskup olomoucký Bruno.
Doklad o založení kelečské farnosti od vznešeného knížete Brunona, který Petr Bradavicius, druhý nástupce Brunonův na olomouckém biskupství, potvrdil kolem roku 1308, nepřízní doby jaksi se ztratil a od vznešeného knížete a biskupa olomouckého Stanislava Pavlovského na prosby kelečských farářů a poddaných Posvátenských, po 280 letech, to je roku 1588, byl obnoven, protože první ztracený doklad po několika letech na svá práva vůči posvátenským poddaným, a ti, na své závazky vůči faráři jako svému územnímu pánovi, zapomněli.
Vznešená knížata biskupové olomoučtí byli patrony kostela i farářů kelečských a jak kostel, tak i faráře kelečské hned od těch dob provázeli svou přízní, neboť když faráři kelečští měli buď od poddaných Posvátenských nebo z hor zvaných Horecko, nějaký užitek, důchod nebo prospěch, bylo to z ustavičné štědrosti a milosti těchto knížat.
Faráři kelečští milostí vznešených knížat a biskupů olomouckých byli úplnými a nezávislými pány lidí Posvátenských a hor, zvaných Horecko, a v užívání svých práv, a pokud je prováděli spravedlivě vůči svým poddaným a podle rozhodnutí nástupců - biskupů, nikdo jim v tom nemohl zabránit.
Správcové kelčského panství mocí svého úřadu k potrestání poddaných Posvátenských v poddanství kelečského faráře, které farář nemohl přinutit k jejich povinnostem, když byli k tomu požádáni od faráře, byli povinni, ale ostatní práva faráře na ony Posvátenské, jako soudy, propuštění, souhlas k oddavkám apod., leda že by k nim byli posláni od farářů, tak také právo faráře na hory Horecko, která se týkají tam vystavěného dvora nebo polí, nebo farského lesa, těchto práv se dotknout neodvážili, protože jemu, jako územnímu pánu, byla postoupena výsadou vznešených knížat a biskupů olomouckých.
Jestliže ostatně před ustavením této farnosti, totiž před rokem 1267, v Kelči existovala farnost, jíž by stáli v čele hned od samého počátku faráři a správcové až do roku 1588, kdy zřízení dotace bylo obnoveno, vůbec není známo.